Zhodnocení uplynulé sezóny 2005, popisy, dojmy, názory…
27.4. – 30.4.2005 – 5. závod v PROFI: LES ARCS (FRA) – PRO MONDIAL (vrchol sezóny)
Na tento závod se chystalo 6 českých závodníků. Jsou to Jiří Příhoda, Milan Rosol a Michal Příhoda v kategorii PROFI, dále SKITANDEM (mistři světa Jan Lesák a Martin Bauer). Všichni tam jeli za jediným cílem, a to překonat nebo se alespoň přiblížit magické hranici 200 km/h. Tuto pětici měl doplnit ještě Karel Netolický, který se chystal závodit v kategorii PRODUCTION, tedy v sériové výbavě, kterou používají klasičtí sjezdaři ve světovém poháru lyžařů.
Parametry tratě v Les Arcs: Start: 2.710 m n.m., cíl: 2.145 m n.m., převýšení: hrozivých 565 m, délka 1740 m. První jízdy se jezdí z nižších nájezdů, i tak se při první jízdě dá dosáhnout rychlost cca 180 km/h, u světové špičky běžně okolo 190 km/h. Na této trati se při finálových jízdách (start až nahoře) dosahuje šokujícího zrychlení z 0 na 200 km/h za pouhých 7 sekund.
Trať ve francouzském Les Arcs
Na závod se všichni těšili a věřili, že počasí i kvalita trati v Les Arcs bude letos dobrá. Okolnosti se však vyvinuly jinak.
Tento klíčový závod se měl konat v termínu od 18. do 23. dubna 2005. Kluci ze SKITANDEMU odjeli do Les Arcs v doprovodu 30 přátel a fanoušků. Zájezd byl domluven dlouho dopředu. Ve čtvrtek večer 14.4.2005 jsme se dověděli, že termín začátku závodu se z důvodu špatné předpovědi počasí posouvá o 1 týden na 25.4.2005. Všichni byli o této nepříjemnosti informováni hned v pátek ráno. Každý se k této informaci postavil podle svých možností. Zatímco kluci z TANDEMU byli zároveň organizátory zájezdu, který byl už všemi účastníky zaplacen, odjeli do Francie v původním termínu. Věděli, že je pro ně závod ztracen, ale většina účastníků zájezdů byla na nich závislá. Krom toho téměř nikdo neměl možnost tak rychle reagovat. PROFI tým se k tomu postavil nekompromisně. Zájezd v původním plánovaném termínu by pro nás byl zcela zbytečný (škoda času a peněz). Proto jsme se domluvili s cestovní kanceláří CK INTERTRANS – Kamil Jíša na posunutí termínu o týden. Nebylo to jednoduché (Museli vše projednat s francouzskou stranou.), ale podařilo se. CK INTERTRANS za tento vstřícný přístup děkujeme.
Náš tým vyrazil na cestu až v pátek pozdě večer (22.4.2005). Po půlnoci z pátka na sobotu jsme vyrazili z Prahy, ale naše radost z toho, že je vše sbaleno a konečně vyrážíme na vysněný závod, netrvala dlouho. Auto, kterým jsme jeli, byl osobák střední třídy, vyrobený po roce 2000 (tedy žádný starý křáp). Po ujetí cca 1 km jsme ucítili podivný zápach. Řídil Jirka a rozhodl se zastavit na nejbližší autobusové zastávce (Bylo to nad sídlištěm Barandov na Jižní spojce.). Vystoupíme a prohlížíme auto, z motoru cosi poblikává, Michal se podíval z blízka a vykřikl „Ty vole my hoříme, musíme z auta vynosit co nejvíc věcí, než to bouchne“. Neztráceli jsme čas a vynášeli jsme všechno, co nám přišlo pod ruku, za blízkou betonovou zeď. Jirka se zatím marně snažil zastavit některý z kamionů, kterých jezdilo kolem dost. Nikdo však nezastavil. Oheň se nebezpečně rozhoříval, a tak se Jirka rozhodl přeběhnout do protějšího pruhu, kde právě projížděl autobus MHD. Zoufale na něho mával (ostatní od auta také). Řidič z protějšího směru naštěstí uviděl plameny, zastavil a přiběhl s hasícím přístrojem k našemu autu. Po chvíli bylo po požáru. Tomuto řidiči jsme opravdu zavázáni. Zachránil nám závodní materiál a auto bylo po dvou měsících schopné znovu jezdit. Nebýt ochotného řidiče autobusu, tak to shořelo komplet. Ještě, že se i dneska najdou lidi, kteří pomohou, když máte problém. No ale co teď. Na silnici ohořelé auto atd.. Rozhodli jsme jednomyslně „Závodů se zúčastníme za každou cenu“. Po vyložení a odtažení auta jsme se vypravili půjčeným autem do Hradce Králové (Milan zůstal v Praze), kde měl auto Michal, který zajel ještě do Trutnova pro držáky. Pak se vrátil pro Jirku do Hradce (Ten zatím trošku spal, Milan toho naštěstí naspal více a Michal nespal vůbec). Po návratu do Prahy vše znovu překládáme a konečně vyrážíme. Byla sobota 13 hodin, tedy sekera jako prase. Nebyla šance dorazit do Les Arcs včas. V neděli v agentuře nikdo nebývá. Vznikl další problém. Předem jsme věděli, že nám nebude mít kdo předat klíče od pokoje. Opět nám pomohla slečna z CK INTERTRANS a po telefonu domluvila, že nám klíče výjimečně předají v neděli dopoledne.
Ve 21 hodin jsme dorazili do francouzských Annecy, kde jsme přespali. Ráno jsme se u benzinové pumpy v Bourg-St.- Maurice sešli ve smluvený čas s člověkem z agentury. Ten s námi zajel do Les Arcs a ubytoval nás. Než se to všechno přestěhovalo do pokoje, bylo cca 14 hodin (neděle). Ten den jsme na lyžování už neměli ani pomyšlení, měli jsme toho všeho plný kecky.
V pondělí jsme si šli trochu zatrénovat do Valander (středisko sousedící s Les Arcs), kde je ideální sjezdovka na ladění stylu (rychlost cca do 130 km/h). Večer jsme se šli zaregistrovat do závodu. Zaplatili jsme startovné a pojištění (90 + 50 EUR/osoba) a pokecali jsme s ostatními závodníky. Bylo tam řečeno, že v úterý proběhne úprava trati, ve středu budeme testovat trať mimo závod (tréninkový den) a závodit že se bude až od čtvrtka 28.4.2005. V úterý jsme tedy opět strávili ve Valandrách a ve středu ráno jsme se po delší přestávce nacpali do kombinéz. Nájezd byl velmi nízký, trať byla skvěle upravena. Mnozí závodníci považují za těžší příjezd ke startu než samotné závodění. Vzhledem k tomu, že na ramenou vezete 240 cm dlouhé lyže s těžkým vázáním a na nohou máte krátké lyžičky (Jirka dokonce jen Bigfoot-y), tak na tom názoru opravdu něco je. První jízda byla relativně pomalá, ti nejrychlejší jeli 165 km/h. Druhá jízda byla o něco málo rychlejší, nejlepší měli rychlost cca 174 km/h, my mezi 160 a 165 km/h (Jirka 165 km/h, Michal 162,6 km/h a Milan 160,5 km/h). Jiří měl namazané lyže, Michal a Milan ponechali na skluznici zbytky vosku po MS v Cervinii a chystali se namazat až ve středu večer. Vše se obešlo bez problémů, trať byla opravdu skvělá, všichni se těšili na skvělý závod. Bylo 14 hod. a řešili jsme otázku, jestli půjdeme ještě lyžovat nebo to sbalíme a půjdeme si odpočinout. Jirka s Milanem zůstali v hotelu, Michal jel ještě potrénovat do Valander. To se mu však stalo osudným. Při dojezdu k nástupní stanici sedačkové lanovky (tedy při běžné turistické rychlosti) se mu propadla lyže do sněhové břečky a vypnulo mu vázání u jedné lyže. Následovalo pár kotoulů (druhá lyže nevypnula). Výsledek: natažený stehenní sval a pohmožděný krk. Pomalu se přesunul (pouze po modrých sjezdovkách) na hotel. Kluci mu pomohli s přípravou lyží, protože chtěl druhý den normálně závodit. Ráno se však skoro nemohl postavit na nohu a nemohl téměř hýbat hlavou. Ne, v tomhle stavu opravdu nemohl závodit. Od toho dne se z něho dočasně stal fanoušek, trenér, fotograf a kameraman českého týmu v jedné osobě. Česká výprava se tedy zredukovala už jen na 2 závodníky.
Byl čtvrtek, 1. závodní den.
Přes noc to trošku umrzlo a povrch dráhy byl opět perfektní. Závodní trať byla každé ráno upravována. První jízda byla plánována na 10. hodinu. Nájezd se oproti tréninku mírně zvýšil. Rychlosti byly zatím snesitelné a Jirka (171,92 km/h) ani Milan (168,54 km/h) nepřekonali zatím svá maxima z minulé sezóny. Jízda byla u obou bezproblémová, žádné potíže se stabilitou. Ostatně trať byla výborně připravena. Krátce po odjetí všech závodníků se všichni přesunuli na start 2. jízdy. Nájezd se zvýšil o 50 metrů a ve 12 hodin bylo odstartováno druhé kolo. Dráha byla stále v dobrém stavu, ale dojezd už byl hodně měkký. Všichni závodníci zvládli trať bez problémů. Kluci si posunuli svá maxima. Jirka 182,65 km/h, Milan 178,93 km/h. Bylo rozhodnuto, že se ten den pojede ještě 3. kolo, takže znovu na start. Začínalo se už projevovat vyčerpání. Představte si, že v té nepropustné kombinéze musíte vydržet 7 hodin. Nemůžete na záchod, takže musíte omezit pitný režim, moc toho nemůžete sníst. Hrůza, oblékat se začínali po 8 hodině a vydržet museli do půl čtvrté odpoledne. To je zničující, ale nedá se nic dělat. Musí se to vydržet. Start byl posunut o dalších padesát metrů výše a ve 14 hod. bylo odstartováno. Ve 3. kole byla už trať na dojezdu trochu zvlněná, nicméně nebylo to tak zlé. Brzdilo se však v totálně mokrém firnu. Milanova jízda byla tentokrát trochu neklidná a začal se zvedat už krátce před koncem měřeného úseku. Tomu odpovídala i rychlost 182,46 km/h, která nebyla nikterak nízká (opět osobní rekord), ale zvětšil se jeho odstup od nejlepších. Jirka zajel opět bezchybně a s rychlostí 191,69 km/h byl spokojen (nový osobní rekord). Ztráta na nejlepšího Johna Hembela z U.S.A. byla přijatelných 10 km/h, což je na začátečníka slušný výkon. Po odjetí mohli kluci konečně stáhnout kombinézu do pasu a trochu si vydechnout. Většina závodníků má kombinézy větší a v průběhu dne si je několikrát stahují do pasu. Naši kluci se do nich cpou hodinu a proto je nemůžou vůbec sundat, protože je velmi obtížné se do nich znovu dostat. První závodní den proběhl dobře a žádný závodník neboural, i když někteří měli potíže, hraničící s pádem. Večer se konala porada, kde byl sdělen časový harmonogram na pátek. Byly naplánovány další 3 jízdy. Bylo také rozhodnuto, že do 4. a 5. kola mohl nastoupit ještě každý, do 6. už jenom nejlepších 35 závodníků v kategorii mužů PROFI, 4 ženy (PROFI), 2 muži (PRODUCTION) a 1 žena (PRODUCTION). Na jednonohého Australana Mikaela Miltona (Handikepovaní) ani na Švýcara Xaviera Cousseaua (MONOSKI) se omezení nemělo vztahovat.
Byl pátek, 29.4.2005, 2. závodní den – Den „D“
Start 4. jízdy byl plánován znovu na 10. hodinu. Bylo jasno, teplota okolo 0° C. Trať byla opět skvěle upravena. V této jízdě už chtěl Jirka otestovat rychlost 200 km/h, Milan chtěl zatím překročit 190-ku. Nájezd se zvedl oproti předešlému dni asi jen o 20 metrů. Bývá zvykem, že další den se začíná startovat ze stejného místa, kde se startovalo v poslední jízdě minulý den. Tentokrát se toto nepsané pravidlo porušilo, protože se plánoval velký závod. To znamená, že se chystal útok na světový rekord a startovat se mělo na rozdíl od let 2003 a 2004 až z nejvyššího možného místa trati. Odstartováno bylo podle plánu, jako první vyrazil na dráhu švédský závodník (dobrovolník) Roger Wickman. První jede vždy dobrovolník, který prověří kvalitu a bezpečnost tratě. Vše bylo podle něho v pořádku, a tak se závodilo. Ti nejlepší už hravě překonávali hranici 200 km/h. Nejrychlejší v tomto kole byl Fin Jukka Viitasaari s rychlostí 209,42 km/h. Jirka se snažil jet co nejlépe a za svůj výkon se rozhodně nemusel stydět. Jen o kousek mu utekla dvoustovka (199,12 km/h). To zamrzí, ale cítil se dobře a těšil se na další kolo. Držel si stále přijatelný odstup na vítěze, 10,3 km/h. Krátce po něm odstartoval australský hrdina, jednonohý Mikael Milton. Tomu se jízda moc nepovedla. Ztratil stabilitu a musel se rozbalit ještě před cílem. Jeho rychlost byla 188,19 km/h. Po něm startoval náš kamarád Španěl Ricardo Adarraga. Ani on dvoustovku nepřekonal (197,28 km/h). V cíli už byli skoro všichni PROFI závodníci a nahoře čekal na start Milan. Měl z té jízdy přece jenom značný respekt. Jeho postoj je trochu vyšší a udržet rovnováhu v tom šíleném vichru je pro něho velice těžké. Všichni mu dole drželi palce. Dal do toho maximum a povedlo se mu zlepšit svůj osobní rekord o 11 km/h na velmi solidních 193,44 km/h. Po dojezdu říkal, že mu lyže v dolní části už dost plavaly a v měřeném úseku se mu dokonce nadzvedávaly špičky. Chlapi, to byla síla. Myslím, že letos už to nebudu pokoušet. Dvoustovku si budu šetřit na příští rok. Musím ještě něco natrénovat, tohle už bylo na hraně. Nikdo ho nijak nepřesvědčoval, každý by měl sám vědět, kdy jde ještě o sport a kdy už je to hazard. Jirka se v rychlosti těsně pod 200 km/h cítil zatím dobře, proto se přesunul na start dalšího kola. Místo startu se posunulo o více než 50 metrů nahoru. To už byla slušná výška. Rychlosti světové špičky už překročili hodnotu českého rekordu. Nejrychleji jel opět ostřílený mazák, Fin J. Viitasaari (224,02 km/h). A na start se postavil Jirka. Nekompromisně se odpíchl a zaujal svůj široký postoj. Po jeho neúspěchu na MS v Cervinii se rozhodl sjezdový postoj rozšířit a dobře udělal. Jeho jízda působila docela klidně, ale na dojezdu už působila slušná komprese. S tou si dokázal poradit a jízdu dokončil s přehledem. Dole svítilo na displeji fantastických 209,91 km/h. Kolem Jirky se vytvořila skupinka profíků, kteří mu přišli pogratulovat k jeho fantastickému výkonu. Jirka byl dojat, největší světová ESA tohoto skvělého sportu mu jeden po druhém vyjadřovali svoje uznání. Velké chvály se dostalo rovněž Španělovi Ricardovi Adarragovi, který svým výkonem 205,25 km/h překonal španělský rekord a zároveň překonal magickou dvoustovku. V tomto kole dosáhl fantastického výkonu i jednonohý Australan, který několik let tréninku a dřiny proměnil ve světový rekord v kategorii HAND (handicapovaní). Jeho rychlost 210,40 km/h nepotřebuje komentář. Do 6. kola mělo postoupit 35 závodníků v kategorii mužů (PROFI). Jirkovi tedy ve startu nic nebránilo, ale nechtěl už riskovat. Byl přesvědčen, že by český rekord asi nepřekonal, a proto už na start nešel. „Útok na český rekord si nechám na příští rok. Teď už vím, že toho mohu dosáhnout. Musím ještě zapracovat na stylu a věřím, že se mi to povede“ říkal šťastný Jirka. Španěl Adarraga neměl právo startovat, protože byl po 5. kole 37., ale domluvil se s pořadateli, že pojede jako dobrovolník mimo soutěž. Je to opravdu odvážnej chlapík. Před rokem havaroval v rychlosti přes 197 km/h a letos opět pokouší své limity. Start se tentokrát posunul dokonce o více než 100 metrů nahoru (Asi 50 metrů pod začátkem sjezdovky). Dalo se předpokládat, že rychlosti se budou dále zvyšovat, přestože bylo 14 hodin, pálilo slunce a na dojezdu byla opět firnová břečka. Adarraga svou jízdu zvládl, i když s tím měl plné ruce práce a dosáhl vynikajícího výsledku 213,52 km/h. Ten se sice nikam nezapočítával, ale odnesl si alespoň diplom vyplněný pořadateli závodu. Byl to jediný důkaz, že to dokázal. Pak už přišli ke slovu světová ESA. Roli favorita potvrdil Fin Viitasaari a kolo vyhrál výkonem 236,22 km/h. Jako 18. se na start postavil Baunton Russell, který v tomto závodě poprvé překonal dvoustovku a neměl s touto rychlostí mnoho zkušeností. Už před měřeným úsekem se mu začala nebezpečně vlnit levá lyže a na červené (cílové) čáře ho vítr doslova smetl. Následoval krkolomný pád, lyže mu ihned vypnuly a pár stovek metrů se klouzal po dojezdovém úseku. Konečně zastavuje. Všichni upřeně sledují, co se mu stalo. Ihned se k němu přesunují na skútru lékaři. Mezitím se Russell zvedá a pomalu kráčí naproti skútru. Ten ho nakládá a odváží do prostoru cíle. Tvrdil, že mu nic moc není a že je jen potlučený. Po chvíli však začal ztrácet rovnováhu a stěžoval si na bolest hlavy. Ono není divu, vždyť havaroval v rychlosti 225,99 km/h. To se nelíbilo lékařům, kteří u něho ještě byli a dali pokyn k jeho transportu vrtulníkem do nemocnice. Závod byl přerušen do doby, než byla trať uklizena a muselo se počkat na vrtulník, dokud nebude na svém místě. Při rychlostech nad 220 km/h musí být vždy přistaven poblíž prostoru cíle. Přerušení trvalo asi hodinu, pokračovat se začalo v 15,30 hod. To už byl dojezd zcela rozbředlý a závodníci se nahoře pekli přes hodinu v totálním vedru. Rakušan Martin Hochrainer (223,33 km/h) po dojezdu přiznal, že už tam na startu byli všichni úplně vyřízený. V tomto kole už naštěstí nikdo další pád neměl, i když to bylo u některých znovu na hraně. Na večerní poradě všichni netrpělivě čekali na zprávy z nemocnice. Přišla informace, že Russell je v pořádku a má jen otřes mozku a natažený krk. Žádná zlomenina. Nechali si ho tam přes noc na pozorování a druhý den ho z nemocnice propustili. Tato informace vyvolala bouřlivý potlesk a všem se o poznání zlepšila nálada. Vedení závodu rozhodlo, že se v sobotu pojedou ještě 2 jízdy. 7. jízda měla startovat ze stejného místa, jako 6. Dalo se předpokládat zvýšení rychlostí, protože ráno je trať pevnější a o něco rychlejší. Do 7. kola mohlo nastoupit celkem 31 mužu (PROFI), 4 ženy (PROFI), 2 muži (PRODUCTION) a 1 muž (MONOski). Do velkého finále mělo postoupit jen 21 mužů (PROFI) a 3 ženy (PROFI).
Byla sobota, 30.4. finálový den (letos ještě bez účasti českých závodníků)
V 9 hodin ráno se závodníci sešli (jako každý den) u malé budovy, která je u dojezdu. Odtud se řídí celý závod. Mluvčí závodníků Američan John Hembel navrhl, aby se nájezd oproti kolu č. 6 přece jenom ještě o 20 m zvýšil. Pořadatelé o tom dali hlasovat a návrh byl přijat. V 10 hodin byla odstartována 7. jízda, do nejvyššího místa sjezdovky chybělo už jen asi 30 metrů. Startovalo se tedy téměř odshora. První startoval Švéd Roger Wickman. Trať byla opět výborně připravena. Roger neměl s jízdou větší starosti, jezdí už mnoho let, tak jako většina ostatních, kteří postoupili až do 7. kola. Naměřili mu rychlost 238,89 km/h. To už je docela síla. Na startu už byli opravdu jenom ti nejlepší na světě. Půlfinále zvládli všichni bez pádu. Kolo vyhrál opět Fin Viitasaari s úctyhodnou rychlostí 241,45 km/h. Špička byla velice vyrovnaná, mezi 1. a 13. byl rychlostní rozdíl jenom 5 km/h. V tomto kole také padl Světový rekord v kategorii PRODUCTION. Domácí závodník Stephane Lacoste, který tuto dráhu zná už od jejího vzniku, tedy od roku 1987, dosáhl fantastické rychlosti 208,33 km/h. To už je hranice možného a nemožného v této kategorii. Závodů se účastní pravidelně každým rokem a má tady opravdu hodně natrénováno. Do posledního 8. kola nastoupit nechtěl. Zvýšení nájezdu už v této kategorii nemá na výslednou rychlost vliv. Již dříve bylo změřeno, že maximální rychlosti se v této kategorii dosahuje daleko před měřeným úsekem a pak už se nezvyšuje. Po dojetí všech závodníků se konala krátká porada před 8. kolem. Mluvčí závodníků John Hembel prohlásil, že se pokusí zaútočit na světový rekord, který má hodnotu 250,700 km/h. Proto navrhl, aby se startovalo z nejvyššího možného bodu, tedy cca 20 metrů nad vrcholem závodní sjezdovky. Rolba (zavěšená na laně) dráhu ráno předem upravila až do výšky, kam se byla schopná dostat. Opět se hlasovalo a většina byla pro maximální výšku nájezdu. Před polednem odstartovalo velké finále. 21 mužů a 3 ženy v kategorii PROFI se začali spouštět z místa, ze kterého se naposledy mohlo startovat v roce 2002, kdy padl světový rekord. Sám světový rekordman Francouz Göitschel tehdy zvýšeného nájezdu nevyužil a rozjížděl se z příjezdové cesty, která končí na vrcholu sjezdovky. Přesto se mu podařilo rekordu dosáhnout. Ale zpět k tomuto závodu. Prvních 10 závodníků jelo v opačném pořadí (dle výsledků po 7. kole), od 11. podle dosažených rychlostí. První vyrazil na trať zkušený veterán, 45-letý Američan Wirkler Chris. Dosáhl fantastické rychlosti 243,74 km/h. Ač se to zdá neuvěřitelné, stačilo to v konečném pořadí „jen“ na 10. místo. Útok na světový rekord pokračoval. Tři závodníci, kteří se nakonec podělili o 5.-7. místo (Švéd Wickman, Američan Hembel a Brit Poncin Marc) dosáhli dokonce přesně stejného výkonu. Každému z nich naměřili rychlost 245,23 km/h. Fantastická bitva. To však ještě nebyl konec. Jako 7. odstartoval slavný Švýcar Philippe May. S rychlostí 248,28 km/h vytvořil nový Švýcarský rekord a dostal se do průběžného vedení závodu. O vítězství ho v daný moment mohli připravit už jen 3 závodníci. Další Švýcar Jonathan Moret ho s rychlostí 247,93 km/h neporazil a zařadil se za Maye na 2. místo. Na startu byli ještě největší dva favorité. Vítěz světového poháru FIS a Mistr světa Ital Origone Simone dosáhl rychlosti 248,10 km/h a odsunul Moreta na 3. místo. May byl stále první. Pak odstartoval vítěz 2., 4., 5., 6. a 7. kola Fin Viitasaari. Ano, byl pro tento závod největším favoritem, ale počítá se jenom nejvyšší rychlost. Čekalo se, jestli se mu konečně podaří zvítězit. V minulosti ho v posledním kole na této sjezdovce vždy někdo porazil. Co letos? Tentokrát se mu daří zachovat klid a do posledního metru se drží v ideálním postoji. Na světelné tabuli se rozsvítil údaj 248,45 km/h. Fantastická rychlost. Byl překonán finský rekord a Viitasaari konečně vyhrává velký závod v Les Arcs. Světový rekord se trochu oklepal, ale překonán nebyl. Ostatní závodníci, kteří startovali po nejlepší desítce již do bojů o vítězství nezasáhli. I tak byly jejich výkony skvělé, vždyť 21. skončil Švýcar Metraux s rychlostí 232,41 km/h. Nejrychlejší žena v tomto závodě byla Švédka Sanna Tidstrandová, rychlost 239,20 km/h. Mimochodem moc pěkná kočka.
Když se celý letošní závod zhodnotí, tak je možné o něm mluvit jen v superlativech. 14 závodníků se dostalo přes hranici rychlosti 240 km/h, došlo jenom k jednomu pádu, který se naštěstí obešel bez zranění, počasí bylo vynikající, trať také a hlavně, podruhé v historii se český závodník dostal přes magickou hranici 200 km/h.
Naše 1. MS F.I.S. – 31.3.2005 – 1.4.2005 – 3. závod v PROFI: Cervinia (ITA)
Ve čtvrtek ráno 31.3.2005 jsme dorazili do italské Cervinie, dějiště Mistrovství světa F.I.S. v rychlostním lyžování. Finále MS bylo plánováno na 1.4.2005 a zúčastnilo se ho celkem 68 závodníků, z toho 10 žen a juniorek a 58 mužů a juniorů. V naši kategorii (muži-PROFI) soupeřilo celkem 50 závodníků. Systém byl stejný jako v Reutte. Nejprve se vyjelo hromadnou kabinou do střední stanice s kompletní výbavou. Oproti Reutte jsme s tím už trochu počítali a navíc nás jelo z ČR více a vždy nám někdo pomohl. Na závody jsme přijeli s vylepšenou výbavou, měli jsme nové speciální hole a nové lýtkové spoilery. Hole nám umožnily zaujmout lepší postoj a spoilery nám měli pomoci k vylepšení aerodynamiky. Milan nestačil upravit spoilery, a tak nastoupil bez nich. Jinak se po dobu MS a závodu světového poháru (2.-3.4.2005) nevyskytly žádné potíže s technikou. Trať byla po dobu trvání obou závodů velmi kvalitně upravena a jezdilo se dobře. Trať nebyla obtížná na jízdu, odhalovala však veškeré nedostatky v technice, v postoji a v přípravě lyží. Proto byly rozdíly v rychlostech tak markantní (mezi vítězem a posledním byl rozdíl 20 km/h). U ostatních závodů se srovnatelnými rychlostmi bývá rozdíl do 10 km/h.
Parametry trati v Cervinii: Start: 3.125 m n.m., cíl: 2.955 m n.m., převýšení: 170 m, délka: 571 m.
Za cílovou čarou byl však krátký protisvah, kde působila velká komprese, což bylo velmi náročné na nohy. Závody se neobešly bez několika pádů, nicméně se vše obešlo bez vážnějších následků. Mistrem světa se stal italský reprezentant Orione Simone (161,15 km/h), 2. byl Švýcar Philippe May (161,07 km/h) a 3. se umístil Američan Ross Anderson (160,86 km/h). U posledně jmenovaného je zajímavé to, že se jedná o pravého Indiána.
Finálovou jízdu MS provázely problémy s počasím. Závod byl několikrát přerušen a náš start se posunul o 3 hodiny. V prostoru cíle byla mlha a na startu na nás naopak pálilo slunce. Chvílemi stoupla mlha až do prostoru startu, takže jsme po dobu 3 hodin zažívali střádání ostrého slunce a mrazivého větru (to když stouply mraky až do místa startu). Bundy nám svezli těsně před přerušením závodu a neměli jsme tedy kromě kombinézy nic na sebe. Kombinéza, kterou máme je zcela nepropustná, je nemožné jít na záchod, chvílemi jsme se doslova vařili ve vlastním potu a chvílemi jsme mrzli. Byli jsme, dá se říci, na pokraji sil (totální dehydratace), ale nedalo se nic dělat, jen čekat. Mnozí jiní na tom ostatně byli podobně. Potom se počasí na chvíli umoudřilo a závod se mohl dokončit. Nemyslím si, že by naše výsledky byly ovlivněny útrapami před závodem. Nejlepší z našich, Michal Příhoda obsadil 35. místo (rychlost 153,32 km/h) z 50 profesionálů, což není nic oslnivého, ale na to, že se jednalo o 3. závod v jeho životě (v kategorii PROFI), to není až takové zklamání. 15 profesionálů (Mezi nimi bylo 6 dvoustovkářů, což potěší.) se mu ještě v žádném závodě porazit nepodařilo. Od závodů v Reutte změnil nastavení těla (postoj) a výsledky se projevily. Byl to jeho nejlepší výsledek v sezóně 2005, ve všech jízdách byl o 3-10 km/h rychlejší než ostatní z našich. Jiří obsadil 46. místo s rychlostí 149,32 km/h a Milan bez lýtkových spoilerů (závod dá se říci vypustil) obsadil až 50 místo, jeho rychlost byla 141,68 km/h. Po skončení závodu jsme se dostali do nepříjemné situace. Jedna kamarádka nepochopila, že nám má bundy odvézt do prostoru cíle a odvezla je až dolů do prostřední stanice, tedy o pár km níže. V té době už bylo zataženo, mrzlo a foukal nepříjemný vítr. Museli jsme tedy porušit základní pravidlo, že po civilních sjezdovkách se musí jezdit vždy ustrojen do bundy a lyžařských kraťasů. Je to nařízeno z důvodu bezpečnosti. Pokud totiž na sjezdovce omylem upadnete, čeká vás pravděpodobně těžké zranění nebo smrt. Kombinéza po sněhu klouže jako blesk. Jeden z Italských závodníků letos v březnu při sjíždění ke startu ve francouzském Les Arcs takto přišel o život. My jsme si tohoto nebezpečí byli vědomi, ale museli jsme se přesunout dolů. Se zvýšenou opatrností jsme se na lyžích 240 cm přesunuli do střední stanice. Dorazili jsme vymrzlí s ojíněnými vlasy. Zatím co Michal s Milanem přečkali tento den bez následků, Jirka to odnesl se zdravím (Dehydratace, vedro, studený vítr a mráz udělaly své). Večer dostal horečku a závod světového poháru byl pro něho ztracen. Druhý den mu nebylo o nic lépe, a tak do závodu světového poháru nastoupili jen Michal a Milan. Jirka marodil v hotelu.
2.-3.4.2005 – 4. závod v PROFI: Cervinia (ITA) – světový pohár F.I.S.
Tento závod probíhal stejným způsobem jako MS. Stejná trať, stejný nájezd, stejní soupeři, stejný systém. Michal se umístil na 34. místě s rychlostí 153,85 km/h, Milan si hodně polepšil a s rychlostí 149,75 km/h obsadil 38. místo. Milanovo zlepšení bylo způsobeno jednak použitím spoilerů, ale zejména tím, že vzal tento závod přece jenom trošku vážněji, než MS.
V každém případě se jednalo o výbornou průpravu na klíčový závod, který se měl konat ve francouzském Les Arcs v termínu od 18. do 23. dubna 2005.
18.-20.02.2005 – 2. závod v PROFI: REUTTE – Rakousko – světový pohár F.I.S.
Na místo jsme dorazili v pátek 18.2. ráno (Reutte je u německých hranic kousek od Ga-Pa). Nevěděli jsme, jak to tam chodí a bylo to zcela jinak než v Goldecku. Nejprve bylo třeba se dostat hromadnou kabinou do mezistanice. Neměli jsme vhodné tašky, a tak už sama přeprava do mezistanice (místa převlékání) bylo drama samo o sobě. Všechny ty věci se nedaly skoro pobrat, ale nakonec se to povedlo. Kombinézy už trošku povolily a po hodině práce jsme se po vzájemné pomoci do nich nacpali. Vzhledem k tomu, že jsme neměli nikoho k ruce, museli jsme jezdit na rychlostních lyžích po normálních sjezdovkách. Ráno jsme stejně nestihli namazat, tak jsme z toho nedělali vědu. Horší bylo, že na sjezdovkách byly kamínky a lyže utrpěly pár šrámů. Krom nás a ještě asi dvou ignorantů to tam takhle nikdo nedělal. Všichni měli s sebou buď pomocníky nebo byli ověšeni různými futrály, vyrobenými speciálně pro účely rychlostního lyžování. Tyto nedostatky se nám podařilo odstranit až před Les Arcs. Konečně jsme si mohli prohlédnout trať. Horní úsek je ještě prudší než Goldeck. Uvádějí strmost 90% (něco přes 40°). Délka tratě byla naopak o něco kratší a převýšení jen 148 m. Tréninkové kolo se obešlo bez pádu a rychlosti těch nejlepších se pohybovaly jen do 130 km/h. To ovšem neznamená, že sjet tuto trať bylo jednoduché. Horní část byla hrbolatá více, než je běžné u klasických sjezdů, za měřeným úsekem se trať stáčela vpravo, následoval nepříjemný horizont na kterém mnozí nedobrovolně skákali a pak se stáčela prudce doleva, kde už byly ochranné bariéry. Urolbovaná byla jen vlastní trať. Okolo byly naprosto neupravené úseky, místy i velké boule, a to vše pokryto 50 cm čerstvého prašanu. Pokud by někdo havaroval v horní časti trati, dostal by se mimo trať do boulového pásma a tam si myslím šlo opravdu o život. Hladká kombinéza má jednu velkou nevýhodu, pokud spadnete, řítíte se nekontrolovaně hrozně daleko a zastavíte se jenom na rovině (na svahu to zastavit nejde ani náhodou). Proto je důležité, aby dojezdy byly rovné a dostatečně široké. Pak se nebezpečí zranění podstatně snižuje. Start z nejvyššího nájezdu byl chvíli odkládán. Mnozí závodníci poukazovali na vysoké riziko, někteří dokonce odmítali startovat. Nakonec jsme si odhlasovali, že do toho půjdeme. 3 závodníci do závodu odmítli nastoupit a v závodě nepokračovali. Dojmy z jízdy nebyly tak hrozné, zdálo se nám to (mně i Jirkovi) docela v pohodě. Někteří měli s hrbolatou tratí docela problémy, ale došlo jen k jednomu drobnému pádu. Jeden ze závodníků nedobrzdil před ochrannou bariérou a trošku ji poboural. Nic se mu nestalo a v závodě pokračoval. Potom následoval další pokus ze stejného nájezdu a ten se navždy zapsal do mé paměti. Závodník přede mnou měl podobný problém, jaký jsem už popsal (trošku poboural ploty) a došlo ke zdržení. Nic se mu nestalo, ale chvíli jsem čekal, než to postaví. Měl jsem nasazenou helmu dost dlouho. Sklo se zamlžilo, tak jsem ji sundal a čekal jsem na povel startéra. Zamlžení na slunci zmizelo. Startér dal povel, že můžu jet. V tu chvíli jsem helmu opět nasadil, ale chvíli trvalo, než se mi povedlo ji zapnout. Slunce zašlo a foukal studený vítr. Při zapínání jsem asi dvakrát nechtěně vydechl nosem (u tohoto typu helmy se musí dýchat pouze pusou do dýchacího otvoru) a helma se opět zamlžila. Předpokládal jsem, že hned po startu zamlžení zmizí (za jízdy je uvnitř helmy trochu průvan), ale ono nezmizelo. Orosené sklo stačilo za tu chvilku zevnitř namrznout, takže jsem celou cestu neviděl absolutně nic. Krátce po startu jsem poslepu vjel na nerovnosti, které mě řádně několikrát nakoply, ale nerozhodily. Řítím se dál, odhaduji, že asi projíždím měřeným úsekem (Později jsem se dověděl, že jsem jel jen asi 2 metry od levých fotobuněk. Stačilo málo a…..). Řeším jen jedno, musím nějak zastavit, ale nevím přesně, v jakém úseku tratě se nacházím. Najednou cítím, že vjíždím do hlubšího sněhu. Vší silou zatáčím vpravo a daří se mně v té hrozné rychlosti vrátit zpátky na upravený terén. Následuje ještě jeden zpomalovací oblouk, najíždím na mezičku (vůbec jsem ji neviděl, ale tušil jsem, že musí přijít) a ocitám se ve vzduchu. Rychlost už nebyla tak velká, a tak po několika metrech letu dopadám na sníh a zatáčím doleva, kde tuším blížící se ochranné červené ploty. Dělám ještě dva menší oblouky a vidím v té bílé mlze červený odstín. Poslední oblouk a zastavuji. Když jsem si sundal přilbu, tak jsem se rozhlédl kolem sebe. Stál jsem jen metr od plotů. Všechno se to odehrálo v několika sekundách, ale možné důsledky jsem si domyslel ihned. Byl jsem z toho několik hodin trochu mimo. Po dojezdu za mnou chodili ostatní závodníci, kteří mou divokou jízdu viděli z místa startu a ptali se, co to jako bylo. Když jsem jim říkal, že jsem jel totálně naslepo, tak tomu nechtěli věřit. Tvrdili, že není v lidských silách sjet tuto křivou sjezdovku poslepu bez pádu. Ten den už jsem toho moc nenamluvil.
Nejen, že jsem se mohl díky vlastní hloupé chybě zmrzačit (Většina zkušených by si helmu sundala a vyčistila, případně závod vzdala. Já jsem však nechtěl zdržovat a spoléhal se, že se sklo po startu odmlží. Nyní už jsem moudřejší.), ale mohl jsem zbytečně poškodit i dobrou pověst tohoto nádherného sportu, což by mě mrzelo snad ještě víc. Druhý den se jela poslední jízda opět z horního nájezdu. Použil jsem helmu Milana Rosola, se kterou měl v Goldecku tolik problémů. Mě seděla docela dobře a měla (a stále má) jednu velkou výhodu: Nemlží se. Na startu jsem udělal drobnou chybu a trošku déle trvalo, než jsem zaujal ten správný postoj. To mělo pochopitelně za následek špatný výkon (jen o 2 km/h rychleji, než jízda poslepu, pouze 132,4 km/h) a stačilo to jen na 26. místo. Jiří neměl žádný zvláštní zážitek, v poslední jízdě se trochu zlepšil a obsadil 22. místo s rychlostí 135,03 km/h. V tomto posledním finálovém kole došlo k několika divokým skokům a ke dvěma pádům. Jednalo se opět o „oblíbené“ bourání plotů při dojezdu a vše se naštěstí obešlo bez následků. Tyto závody byli z pohledu našich výkonů jednoznačně nejhorší v sezóně. Získali jsme však velké množství informací a zkušeností, které nám pomohly zlepšit naše výkony v následujících závodech.
Po těchto událostech bylo rozhodnuto, že si vyměním helmu s Milanem. Budoucnost ukázala, že to bylo správné rozhodnutí. Milan ošetřil sklo speciálním roztokem a pak už jsme se zamlžováním neměli žádné problémy.
11.-13.02.2005 – 1. závod v PROFI: GOLDECK – Rakousko – světový pohár F.I.S.
Na místo jsme dorazili v pátek ráno. Prezentace proběhla bez problémů a následovalo první strojení do kombinéz. Každý z nás ji měl na sobě před závodama jen jednou a trvalo hodinu, než jsme se do nich nasoukali. Je to hrozná dřina. Kombinézy, které nám z Francie poslali, byli ve všech rozměrech o 25% menší, než jsme uvedli v objednávce. Původně (ještě doma) jsme si mysleli, že došlo k omylu a že nám poslali menší čísla. Výrobce i kolega z Holandska (Merijn Vunderink) nás ubezpečili, že to tak má být a že se nám za pomoci tří dalších osob povede do kombinézy narvat. Ano, povedlo se, ale do rukou a nohou nám skoro neproudila krev, nedalo se ani pořádně nadechnout. Lýtkové spoilery jsme měli pouze provizorní a po dvou závodních dnech se pod tlakem kombinézy rozpadly. Lyžáka se ke kombinéze musí fixovat speciální páskou, aby se kombinéza se spoilery neposunovala nahoru. My jsme z neznalosti použili klasickou širokou izolepu. Nic moc to nedrželo a navíc po první tréninkové jízdě (rychlost cca 140 km/h) zbyly z izolepy jenom cáry. Proto jsme raději nepoužili při závodě nic. Kombinéza se však posunula o 5 cm výše a pohled na nás byl docela komický (žádný učený z nebe nespadl). Další komplikace nastaly při nasazování helem. Jiří Příhoda už byl s helmou sžitý, vyzkoušel ji v lednu na „Best sjezdu“ (Bouřňák) a seděla mu výborně. Neměl tedy po dobu celé sezóny žádný problém. Já jsem byl na tom trochu hůře. Hledí mé helmy je menší a po jejím nasazení jsem vůbec neviděl 5-metrový úsek před sebou, což způsobovalo problémy při nájezdu na start, při manipulaci s hůlkama po nasazení helmy (chvíli trvalo, než jsem hole správně uchopil) a při samotném startu jsem toho taky moc neviděl. Za jízdy už bylo všechno OK a brždění nebyl problém. Na startu mě dělalo velké potíže si helmu v rukavicích zapnout (Za vámi čeká fronta závodníků a vy se tam trápíte se zapínáním helmy a zdržujete. Dost blbej pocit.). Nejhůře na tom však byl Milan Rosol. Helma mu byla malá (Byla vyrobena na zakázku, ale došlo asi k záměně parametrů). Přivezl jsem ji z Francie a předal jsem mu ji těsně před odjezdem na závody. Neměl tedy možnost ji nijak upravit. Před sebe neviděl prakticky vůbec, jenom za jízdy, kdy je helma opřena o záda viděl trochu na trať. Po projetí měřeného úseku se však musel narovnat a neviděl po celou dobu brzdění opět vůbec nic. K tomu měl stejné potíže se zapínáním jako já a na startu to měl hodně komplikované. Nezalekl se však a závodu se i za cenu vysokého rizika zúčastnil. Přežil tréninkovou jízdu i první kvalifikaci. V prvním kole závodu ho však štěstí opustilo a při brzdění naslepo lehce škrtl o ochranné bariéry. Bylo to v malé rychlosti a nic se mu nestalo, ale do dalšího kola už raději nenastoupil (ve vyšších rychlostech by to byl nezodpovědný hazard). Čekala nás totiž finálová jízda z nejvyššího nájezdu. Před vlastním finále se Jiřímu stala jedna velice nemilá věc. Nechal stát své lyže u veřejného stojanu a někdo (zajisté nějaký charakterní dobrák) mu tam v době jeho nepřítomnosti úplně uvolnil šroub u vázání. V tomto stavu nemohl vůbec jet, špička se hrozivě viklala. Pád ihned po startu by znamenal „průlet“ celou tratí po kombinéze. To by šlo nejspíše o krk. Sabotáže si Jirka všiml při nasazování lyží až těsně před startem. Startér ho už vyzýval, aby se připravil a on mu vysvětlil, co se mu stalo. Viděli to i ostatní závodníci a Američanka Tracie Sachs měla u sebe v ruksaku šroubovák. Startér mu povolil startování až na konci pole a on si zatím vázání nastavil do správné polohy (DIN 14). Nakonec to pro něho tedy dobře dopadlo a podařilo se mu dosáhnout nejlepšího výsledku z českých zástupců. Celkově obsadil 12. místo z 20 startujících (155,91 km/h), což lze (první závod v této kategorii v životě) považovat za úspěch. Já jsem byl naopak prvním závodníkem, který po dvou letech otestoval nejvyšší nájezd (v loňském roce byl silný vítr a finálové kolo bylo zrušeno). Je třeba říct, že je to zvláštní pocit. V místě startu nevidíte na horní polovinu tratě, je to tak trochu jízda do neznáma. Jedná se ale jen o pár metrů, než se přejede horizont. Pak už je to OK. Zrychlení je šílené (z 0 na 150 km/h za 5 s), trať ovšem není zase tak dlouhá a cca po 10 sekundách už jste dole a brzdíte. Nahoře je však sklon dráhy 89% (přes 40°), což je pořádný krpál. Moje rychlost byla 153,65 km/h a stačilo to na 14 místo. Milan Rosol jel z nižšího nájezdu a naměřili mu rychlost 142,97 km/h a umístil se na 19. místě. Závod byl zajímavý tím, že se měřilo dvěma způsoby. Jeden byl podle pravidel FIS (100-metrový měřený úsek) a druhý byl kontrolní (měřil se jen 50-metrový úsek). Pořadí se vyhlašovalo podle výsledků, které jsme viděli po dojezdu na světelné tabuli (dle kontrolního měření). Na večerní párty nám rozdali výsledky a zjistil jsem, že moje výsledky figurují u jména Milan Rosol a jeho výsledky byly naopak u mého jména. Měli jsme čísla těsně vedle sebe (14 a 15) a při finále je startér omylem zaměnil. Upozornil jsem na to a organizátoři mně slíbili, že to opraví. Slovo dodrželi jen částečně a opravili to jen u neoficiálních výsledků (kontrolní měření). Na výsledkové listině FIS to však zůstalo zaměněno, a tak na oficiálních stránkách FIS jsou naše výsledky prohozeny. No nevadí, o nic nejde (jenom o několik FIS bodů), jen by si měli dávat větší pozor. Celkové dojmy ze závodů byly dobré. Na zpáteční cestě jsme se narychlo s Jirkou domluvili, že se ve čtvrtek vypravíme na další závod do Rakouského REUTTE. To jsem ještě nevěděl, co mě tam čeká.
Naše 1. závody: Rakousko – GOLDECK 13.-15.2.2004
První dojmy:
Asi rok nám trvalo, než jsme sehnali potřebné vybavení a pak přišel čas 1. závodu.
Ráno v pátek 13.2.2004 jsme dorazili pod svah. Byl velmi silný vítr, ale viditelnost byla docela dobrá. Zvědavost nás vyhnala z auta a šli jsme se na dráhu podívat z blízka. První dojem nebyl zrovna nejlepší. Svah je opravdu velice prudký (89%), což jsme věděli už dříve. Překvapil nás však dost krátký dojezd posetý kusy ledu, které byly přimrzlé ke dráze. Říkali jsme si, co s tím budou dělat. Na tom se nedalo vůbec zabrzdit. V ten moment k nám dorazil terénní vůz a z něho vystoupil chlapík, který se představil jako „Dingo“ (přezdívka). Byl to hlavní pořadatel. Ubezpečil nás, že dojezd bude před tréninkem ještě upraven a že by se měl vítr uklidnit, což se také stalo. Po 11. hod. jsme šli vyzkoušet závodní trať.
Pátek – 1. trénink
Rozhodli jsme se, že v pátek budeme svah jen testovat. Jezdili jsme tedy ve standardních šponovkách a s bundama. Použili jsme chránič na záda, klasickou přilbu (na slalom) a závodní lyže (217 cm). Rychlost prvního pokusu z nižšího nájezdu měla hodnotu 125 km/h. Zabrzdit se dalo bez problémů (upravili to ideálně). Trať byla nahoře lehce zvlněná, jinak všechno v pořádku. Ostatní pokusy už byli z vyššího nájezdu a rychlosti se pohybovaly nejvýše okolo 133 km/h. To bylo tak maximum, co se v bundách dalo dosáhnout.
Sobota – 2. trénink
Navlékli jsme se do kombinéz a šli jsme na to. Na startu byl někdo jiný, takže jsme museli znovu z nižšího nájezdu. Lepší výbava se ihned projevila, rychlost činila 132 km/h, což bylo o 7 více než s bundou. Další pokusy z vyššího nájezdu se blížily hranici 140 km/h (konkrétně 139,9). To by znamenalo umístění okolo 7. místa z 22 závodníků (sjezdařů s klasickou sériovou výbavou). Na první pokus jsme to považovali za slušný výkon. Nejlepší profesionálové dosahovali rychlostí maximálně do 154 km/h.
Od odpoledne až do noci bylo u penzionu rušno, servisáci připravovali závodníkům lyže. My jsme to namazali klasickým voskem, zažehlili rukavicí, protože žehlička měla malý výkon a šli jsme spát.
Neděle – závod
První kolo bylo opět z nízkého nájezdu a docela se zdařilo. Byl jsem 6. a kluci těsně za mnou. Zároveň jsme zjistili, že trať je oproti sobotě totálně křivá a pravděpodobnost pádu vysoká. Odpoledne předešlého dne (hned po našem tréninku) se na závodní trati konaly závody do vrchu terénních motocyklů. Až nahoru nikdo na motorce nevyjel, trať však zůstala úplně rozrytá. Dát dráhu do pořádku je dosti složité. Rolba vyjede jenom kousek, zbytek se musí upravovat pomocí lyží. To se do roviny upravit ani nedá.
Ve 2. kole, se to už vyvíjelo hůř. Trať nejen že byla křivá, ale také hodně měkká. Mnoho závodníků mělo velké problémy se stabilitou, naštěstí se závod obešel bez pádu. My jsme přišli na řadu až skoro nakonec (mezi posledními 10). Naše vosky už spíše brzdili, než aby nám pomáhaly. Namazali jsme na -5°. Bylo však jasno a nad 0°. Kluci zajeli standardní výkony a oproti sobotě se trochu zhoršili (vliv vosků). Já jsem jel trochu stranou od hlavní stopy (asi 1 metr vlevo). Zdálo se to tam být při pohledu seshora rovnější. Ukázalo se, že to byla velká chyba. Trefil jsem menší hromadu mokrého nahrnutého sněhu, která tam zůstala po úpravě trati. Rozhodilo mě to a musel jsem vyrovnávat. Nabral jsem vzduch a skončil jsem v poli poražených. Poslední kolo bylo pro neregulérní podmínky (silný vítr, křivá trať, mokrý sníh) zrušeno a počítaly se výsledky jen z 2. kola. Moje umístění v závodě bylo sice nakonec slabší, ale výsledky tréninku i 1. kolo závodu vypadaly dobře. Proto panovala po závodech celková spokojenost a odváželi jsme si skvělé pocity. Rozhodně jsme si neudělali ostudu a v příštím roce se do Goldecku vrátíme už v profi výbavě. Doufám, že se neztratíme ani v kategorii profesionálů.
Michal
